Usmíření

Usmíření
usmireniJe ještě něco, co by jste měli udělat a to něco je usmíření. Někdy se bohužel stává, že se rozhádáme i s tím nejdražším, koho jsme měli rádi. Je to třeba někdo ze sourozenců nebo z rodičů, může to být náš do té doby nejlepší kamarád nebo přítelkyně, ale i kdokoli jiný na kom nám záleželo. My mu teď nemůžeme odpustit to, jak nás zklamal, jak se k nám zachoval. Existuje určitě mnoho příčin, které prostě odpustit nedokážeme, ale jsou tu i malichernosti, kvůli kterým jsme se rozhádali a přestali s tím druhým mluvit nebo on s námi. Nedokážeme se omluvit za to, co jsme jeden druhému udělali. Někdy tak potají čekáme, že se nám ten dotyčný přijde omluvit. Ale co když nepřijde? On si myslí, že má pravdu a vy máte zase tu svou. Zamyslete se, jestli je tento váš spor opravdu důvodem k tomu, ukončit vaše (do této chvíle) krásné vztahy. Představte si situaci, že ten, koho jste milovali a kdo miloval vás, a teď s ním nemluvíte, protože vás něčím naštval, tu najednou není, že zemře. Dokážete pak žít do konce vašeho života s pocitem, že jste se kvůli nějakému nedorozumění ani nerozloučili? Že stačilo tak málo a ten dotyčný mohl z tohoto života odejít s myšlenkou, že se máte rádi? Že už se nemáte komu omluvit, s kým se usmířit? Stojí vám tento spor opravdu za to?
Zavzpomínejte na období, kdy jste se měli rádi a uvažujte o tom, jestli je to člověk, kterého opravdu chcete vymazat ze svého života. Někdy k usmíření nedojde, protože i když vy jste se o to snažili, ten druhý zůstal zatvrzelý a odmítl se usmířit. Ale vás už nebude trápit svědomí, protože budete vědět, že jste se snažili udělat něco pro to, aby to mezi vámi bylo lepší.
Ani já jsem nebyla ušetřena rozepře mezi mnou a jednou z mých milých osob. Byla to opravdu malichernost, nad kterou, by každý jiný mávl rukou. Nikdo z naší rodiny nechápal, jak tato malichernost může být pro ni důvodem, přestat se se mnou bavit. Čekala jsem týden, měsíc a pak ještě několik dalších, pro mne neuvěřitelně dlouhých měsíců, že jí to přejde, že přijde a řekne promiň za to, že jsem s tebou přestala mluvit. Trápilo mě to. Plakala jsem kvůli tomu. Nedokázala jsem pochopit to, že mě vymazala ze svého života a že jí asi vůbec nechybím. Bylo to pro mne stresující, protože v naší rodině jsme vydrželi spolu nemluvit tak maximálně pět minut. A najednou z toho byl téměř rok. Maminka z toho byla nešťastná a to mě trápilo nejvíc. Uvědomila jsem si, ač se zpožděním, že tato, mě milá osoba, vstřícný krok nikdy neudělá. A tak, když se blížily mé narozeniny, zavolala jsem jí a pozvala na oslavu. Ona pak s její rodinkou dorazila a my se spolu bavily, jako by se mezi námi nikdy nic nestalo. Byla jsem šťastná a i na ni jsem viděla velikou úlevu. Od té doby jsme spolu v pohodě.
Chtěla jsem vám tímto svým příběhem naznačit, že není dobré jen, čekat na to, až se vám přijde omluvit ten o kom si myslíte, že je na vině, protože by jste se také nemuseli nikdy dočkat. Ale důležité je, umět podat ruku na usmířenou jako první, ať už to dopadne jakkoli….