Něco o nás

V listopadu 2019 vyjde má třetí kniha

Médium Michaela 3- Po stopách minulých životů

 

Co v knize najdete

Tato kniha je třetím volným pokračováním ze série knih Médium Michaela. Zavede vás do minulých životů.  Například do spousty životů jedné jediné duše, kdy si uvědomíte její věčnost a tím i věčnost vaší duše.

Přečtete si zajímavosti o hlubinné regresní terapii. Z tohoto kurzu, kde jsem byla s mou dcerou Míšou, jsem pro vás připravila několik praktických ukázek.

Přepsala jsem pro vás další příběhy ze seancí a odvádění duší a také postup, jak odvádím duše já,

Příběhy z mé praxe.

 Dozvíte se o zemřelých duších v domě a jestli hrozí nějaké nebezpečí při komunikaci se zemřelými.

O karmě, co to je a jak jí změnit.

Dočtete se o schizofrenii, co jí způsobuje.

O společném vědomí a jak ho využívat k tomu, abychom narovnali naše složité vztahy nebo pomohli lidem, kteří to potřebují.

Také se dočtete  o tom jak myslet, abyste se zbavili, strachu a depresí a abyste  byli šťastní.

 

Ve kterém životě se má duše poprvé vydala

 na výlet mimo tělo.

Nemohla jsem se dočkat, až ke mně přijde má dcera Žanetka a já jí povím, co jsem se dozvěděla o našem společném minulém životě, kdy ona byla také mou dcerou. Bylo krásné odpoledne a tak jsem na ní čekala na mé zahrádce. Pohupovala jsem se v houpacím lehátku a přemýšlela, jak jí povím vše, co jsem se dozvěděla od našich přátel z druhého břehu.Žanetka přišla i s Kubíčkem, mým vnukem.Usadili se kolem mě a já začala vyprávět. Tedy vlastně chtěla jsem začít, ale jakmile jsem se ponořila do vzpomínek z onoho minulého života, sevřelo se mi hrdlo a já nedokázala vyřknout ani jedno jediné slovo. Začala jsem vzlykat a slzy mi stékaly po tváři. Chtěla jsem se tomu začít smát, ale nešlo to. Ta vzpomínka byla silnější než přítomnost.Žanetka s Kubou na mě zírali, aniž by věděli, co se děje. Nejdříve se začali smát, že prý jsem divná vypravěčka, ale pak už se jim začal měnit výraz ve tváři a také jim se začaly koulet slzy jako hrachy. Trvalo to nějakou chvilku, než jsme se všichni uklidnili, společně jsme se tomu zasmáli a já pak začala vyprávět příběh našich duší. Tedy duše mé a mé dcery Žanetky.

Tento příběh jsem znovu mohla prožít díky duši mého tatínka, který mi zemřel před třemi roky:

„Víš, já bych chtěla vědět, ve kterém životě se moje duše naučila opouštět tělo, kdy se to stalo poprvé a proč. Mohl by mi to někdo z vás povědět?“ zeptala jsem se duše mého zemřelého tatínka, který se mnou právě rozmlouval skrze mojí dceru Míšu.

„Ano, povíme ti to. Je nás tu teď hodně, Můžeš se nás ptát, na co chceš Libuško.“

„Dobře, tak tedy prosím, pověste mi o tomto minulém životě.“

„Udělej si pohodlí, zavři oči a uvidíš sama to, co ti budeme říkat. Otevře se před tebou obraz tohoto života. Uvidíš to jako film i ucítíš emoce.“

Byly jsme sami doma, a tak jsem si lehla na pohovku a zhasla světlo. Nebyla ještě tma, jen přítmí. Všude byl klid, a proto mi nedalo žádnou práci odpoutat se od přítomnosti a nahlédnout do dávné minulosti, až do roku 1310. Vidím se v nějaké místnosti. Jsem už starší žena, no vlastně jak se to vezme. Je mi přes čtyřicet let, takže ve čtrnáctém století už mne považovali za starou. Ta místnost je taková jako obytná kuchyň. Není velká a nejsem tu sama. Jsou tu nějaké děti, ano jsou to moje vnoučata. Nejstaršímu je asi jedenáct let. Je to takový blonďáček. Má mě moc rád a já jeho taky. Někoho mi připomíná.

„ Ano, podívej se na něj pořádně.“ pobídla mne duše tatínka.

„Jé, vždyť je to Ládík.“ On je v současnosti mým synovcem.

„Ano, co tam vidíš dál?“

„Vidím tam nějakého muže, on je mladší než já.

Je to muž mé dcery a otec dětí, které tu jsou s námi v místnosti. Je zde velice napjatá atmosféra. Nedá se tu skoro ani dýchat. Je tu ale ještě něco, kvůli čemu nemohu dýchat. Mám nepopsatelný strach, vlastně předtuchu. Předtuchu, že se každým okamžikem stane něco hrozného mé dceři a že ani já, ani nikdo jiný tomu nemůže zabránit. Její muž je sinalý vzteky. Všichni se ho bojíme. Je rozhodnutý ji potrestat. Za to, co se dozvěděl. Za to, že její srdce vzplálo láskou k někomu jinému. K muži, který ji netyranizoval jako on, ale miloval ji celou svou duší. Už tu měla být, ale nepřichází. Děti jsou nezvykle tiché a ten nejstarší chlapec (blonďáček) sedí na zemi, v rohu místnosti a pozoruje mne. Několikrát se naše pohledy setkají a já v těch jeho očích vidím, smutek, strach, ale hlavně volání o pomoc. Všechny děti čekají, až přijde maminka. Jen já vím, že už nikdy nepřijde. Vím, že si vzala život. Vybíhám ven do šera. Za chvíli bude tma a já ji musím najít. Neomylně běžím k lesu. Běžím jako ve snách. Nohy se mi podlamují, srdce mám až v krku. Vidím ji,

už z dálky. Sedí nehnutě, opřená o veliký strom. Dobíhám k ní a objímám její bezvládné tělo. Pro slzy už ani nevidím. Prosím ji, ať se ke mně vrátí, prosím i Boha, aby mi jí nebral. Je tu už i ten muž, pro kterého její srdce poslední okamžiky tlouklo. Ten, pro jejichž nenaplněnou lásku zemřela. Bere ji něžně do náruče a tiskne láskyplně k sobě. Jeho slzy smáčí její tvář i šaty. Pláče a dává jí slib, že jí bude milovat navždy.“

„Co dál vidíš Libuško?“

„Zahlédla jsem jeho obličej. I když trochu jiný, přesto v něm poznávám svého nynějšího zetě Pavla. Je to současný manžel mé dcery Žanetky.“

„Dál Libuško, posuň se dál v čase. Co vidíš?“ pobídla mne dušička mého tatínka.

„Jsem pořád v tom domě. Starám se o moje vnoučata. Stále ale cítím ohromný žal. Nedokážu se vyrovnat se smrtí mé dcery. Jakoby cosi ve mě zemřelo s ní. Jakoby mne byla jen půlka. Tak ráda bych odešla za mou milovanou dcerou, ale musím tu být pro své malé vnoučátka. Ona byla má jediná dcera.

„Ano, Co se děje dál?“

„V noci, když už všichni spí, ona přichází ke mě a mluvíme spolu. Říká mi, abych se uklidnila a také, abych ji odpustila, že mne tu zanechala samotnou s jejími dětmi. Já už jí ale odpustila dávno, hned jak zemřela. Věděla jsem, že byla na pokraji sil, hlavně psychických. Vnímala svůj život jako bezvýchodnou situaci. Chci vědět, že jí nic nechybí, že je v nebi.“

„Ano Libuško, dál se posuň a řekni co vidíš teď.“

„Je zase noc. Duše mé dcery přichází ke mě. Říká, že mi ukáže, kde teď pobývá, ať se nebojím, jen se uklidním. Jsem, šťastná, že je tu se mnou. Jsem jí odevzdaná. V tu chvíli se má duše začíná ode mne vzdalovat. Letíme obě vzhůru. Je to nádhera. Blížíme se rovnou do oslnivého světla a najednou vidím překrásnou krajinu. Fantastické rostliny, různobarevné květy, vše je tu příjemné, uklidňující. Vidím i jiné duše. Ze všech vyzařuje klid a spokojenost. Je to nádhera, chtěla bych tu zůstat, ale vím, že dole mám úkol. Musím se postarat o děti své dcery a vychovat je až do dospělosti. Pak teprve mohu odejít do této nádherné krajiny.“

„Ano, to bylo poprvé, kdy jsi opustila své tělo a potom ještě mnohokrát. Duše tvé dcery tě provázela i do jiných světů, do jiných dimenzí. Věděla, že tyto výlety miluješ a že díky nim je tvůj život na zemi snesitelnější. Ona tě bezmezně milovala, byla tvým andělem strážným a také ochráncem tvým i tvých milovaných vnoučat, jejich dětí…

 

Meditace

 „Co mám ještě udělat, abych se zlepšila a abych byla více prospěšná? Víš, myslím tím také, abych šla po té správné cestě, která mi byla určena. Vím, proč jsem zde, na tomto světě. Vím, jaký tu mám úkol. Že jsem převozníkem zemřelých duší na onen svět a že je mým a také Míšiným posláním, oprostit pozůstalé od toho největšího žalu, který prožívají a přiblížit jim život duší na druhém břehu.

Ale často mám pocit, že přešlapuji na jednom místě a nepustí mne to dál. Jsem taková roztěkaná, jakoby se ztrácím v tom všedním chaosu. Než vyřeším všechny mé každodenní povinnosti, různé úkoly a nečekané problémy, tak je večer a já zjistím, že jsem ten den zase promarnila. Mám tolik nápadů, které bych ráda zrealizovala, ale večer jsem tak unavená a vím, že nemá smysl se do něčeho pouštět.“

Toto byla otázka pro mou zemřelou maminku, pro její duši, která je neustále se mnou a zároveň s ostatními, které milovala a miluje a které opatruje.

Myslím, že nejsem sama, kdo se takto utápí v každodenním shonu a komu chybí čas a energie na to, co by dělal rád. Na to, aby svou skutečnou cestu našel a svůj úkol tady na Zemi splnil.

„Libuško, nauč se více meditovat, to ti velice prospěje. Tvou mysl to zklidní a ty si během té meditace vyčistíš hlavu od starostí a pak ti zbude více prostoru na to, čemu se chceš opravdu věnovat a co ti bude přinášet radost.“

„To máš tedy pravdu maminko, že já vlastně málo medituji. Občas to zkouším, ale stále se mi tam derou všechny ty starosti a prožitky, které se mi za celý ten den nakupily. Jindy rovnou při meditaci usnu, aniž bych jí dokončila.“

„Víš, meditovat bys Libuško měla, až když máš opravdu na to čas. Nedá se meditovat, když víš, že za deset minut musíš být někde jinde a že tě ještě čeká spousta povinností. Také je důležité, najít si příjemné místečko, kde tě nikdo nebude rušit, kde nebude vedro ani zima. Nemusíš meditovat, kdo ví jak dlouho, to záleží na každém jednotlivci. Někomu stačí deset minut, jiný medituje hodinu, aby se uvolnil a zklidnil.

Poradím ti, jak se zbavit starostí. Jakmile cítíš, že máš starostí plnou hlavu a při tom stažený žaludek stresem, protože nevíš, jak to všechno zvládneš, nech všechny ty starosti jednoduše rozplynout. Představ si to v mysli, jak se to vše najednou rozplyne a ty máš čistou hlavu a krásný oprošťující pocit. Zůstaň chvíli v tom pocitu, že už je vše krásně vyřešené, ke tvé největší spokojenosti. Prociť si tu radost. Zároveň popros své andělé, archandělé nebo boha, aby tyto tvé starosti vyřešili za tebe, protože mají větší přehled o dané situaci a také větší možnosti než ty.

Lidé by si měli uvědomit, že nikdo na ně neútočí zvenčí. To jen oni sami na sebe útočí svými myšlenkami. Ta úzkost, ty deprese, ty starosti, to jde zevnitř. To si sami produkují tím, že jejich mysl utíká dopředu a vytváří si předem černý scénář nějaké situace, kterou nyní prožívají nebo, která ještě ani nenastala. Která ve finále dopadne z osmdesáti procent lépe, než předpokládali. Oni ale už ten černý scénář prožívají bez ohledu na to, jak to dopadne ve skutečnosti.  Sami ty myšlenky stále dokola přikrmují. Proto by se měli naučit své myšlenky ovládat. Ty neposlušné zkrotit a vytěsnit. Vymezit se proti nim. Přibrzdit je. Když ucítí, že mají špatnou náladu, nebo špatné myšlenky, strach a jiné negativní stavy, tak to nechat ihned rozplynout jako pěnu. Jen si to představit a mít radost z toho, že to jde. Procítit si to okamžité osvobození. Je opravdu nedůležitější, nenechat žádnou negativní myšlenku dozrát až do konce. Ihned ji utnout. Když se té myšlence věnují a nechají ji , aby je ovládla, je to jakoby čekali, až se narodí zlo. Oni by neměli to zlo, nechat se narodit, ale ihned ho nechat se rozplynout. Třeba desetkrát za den, když je potřeba (když se vrací). A myšlenky okamžitě směrovat k něčemu příjemnému. Je to práce, je to boj, ale vyplatí se.

Toto by se lidé měli naučit, měli by si to natrénovat proměnit své negativní pocity v radost, v pocit, že už je to vše za nimi, vše dokonale vyřešené, k jejich největší spokojenosti a radosti.

  Já vím, ono se řekne, měj radost, když jí nemáš, ale o tom to je, že když tu radost pocítíš, třeba jen jako v pohádce „O Zlaté rybce“, tak ona pak ta radost opravdu přijde. Ty si jí tam zakóduješ a tím si ji zhmotníš. Lidé, kteří mají plnou hlavu starostí, například z nedostatku peněz, vyvolávají v sobě strach z nedostatku a zároveň si tento pocit zakódují a tím si zakódují i ten nedostatek peněz. Toto vše se pak děje podle jejich představ, které se stále dokola zhmotňují. Proto se nebojte fantazírovat, vymýšlet si krásné scénáře a prožívat si ty nádherné pocity. Ale, nestřídejte je se scénáři nedostatku, ty negativní pocity nechte vždy hned rozplynout a nezůstávejte v nich. Je to jediná a také nejkratší cesta, jak se z nepříznivé situace dostat ven. Vše se pak už děje automaticky, jako byste daly do počítače nový, lepší program.

 Meditovat se dá o všem.  O lásce, o hojnosti a znovu nabytém zdraví, o míru na Zemi a tak dále. Důležité však je, si při té či oné meditaci prožít ten slastný pocit,

jaké to je, mít tu lásku, peníze, zdraví a vše, co si přejete a už se toho pocitu nezbavovat.

 On je to vlastně takový příjemný útěk z ošklivé reality do jiné krásnější reality, která se tímto postupně stává pravdou…

 

 

 

M 028

Michaela Steckerová

Narodila jsem se 29.6.1977 ve Varnsdorfu. Již jako malá jsem měla možnost vidět za hranice tohoto světa. Vystudovala jsem střední rodinnou školu a poté odešla do světa, kde jsem pracovala jako tanečnice. Od roku 2002 žiji v Německu. V současné době studuji. Jsem mluvícím médiem. Na dotazy pozůstalých nebo i jiných lidí předávám odpovědi a vzkazy od duší zemřelých. Komunikují skrze mne duše, které chtějí odvést nahoru (do světla). Ohlašují se pod heslem „musíme si pomáhat“.

Maminka Libuška skrze mne komunikuje se zemřelými. Dušičky si s námi rádi povídají. Řeší s námi různé problémy, přibližují nám naše minulé životy i minulý život naší planety. Čtou nám z telepatické knihy, ale jen to, co mají dovoleno nám sdělit. Dostaly jsme též povolení nahrávat si rozhovory s nimi na diktafon, a tak již máme několik set hodin natočených. Některé rozhovory s dušemi jsou zde na našich stránkách k poslechu. Můžeme nahrát i vaší seanci a přehrát na CD.

S maminkou pracujeme jako tým. Duše zemřelých, které chtějí nahoru, se nám již sami ohlašují pod heslem „Musíme si pomáhat.“ Často řeknou i své jméno a příjmení a také město, kde bydlely a jak dlouho jsou po smrti.

 


 

 

vizitka

Libuše Steckerová

Narodila jsem se 20.4.1959 v Rumburku. Vyučila jsem se kadeřnicí a svému řemeslu zůstala věrná. Jsem mistrem REIKI 3. stupně, absolvovala jsem úspěšně kurz SHIATSU. Věnuji se odvádění duší zemřelých, odvádění přivtělených duší (výrazné zlepšení zdravotního stavu pacienta). Používám techniky SRT. Mám možnost navázat kontakt na dálku s dušemi žijících i nežijících osob. K tomu též využívám schopností své dcery Michaely (média).

 

(podrobněji v rubrice odvádění duší).