Deprese

Deprese, také jsem se s nimi prala skoro deset let. Vdávala jsem se v necelých osmnácti letech. Měla jsem dvě malé děti( jedno nemocné), manžela alkoholika, žádné peníze a dluhy. Do toho všeho jsem skočila, dá se říci, rovnou z dětských let. Zdálo se mi , že ať se snažím sebevíc, štěstí mě opouští. Postupně se začaly i u mě projevovat zdravotní potíže. Došlo to tak daleko, že jsem se ve svých jednadvaceti letech nervově zhroutila. Od té doby jsem to po dlouhou dobu (skoro deset let) nebyla já. Měla jsem strach být mezi lidmi, protože jsem měla stále pocit, že nad sebou ztratím kontrolu a zase se zhroutím, zapomínala jsem v půlce věty, co jsem chtěla říci. Měla jsem strach jít pro děti do školky, že to na mě přijde a nedokážu je ani odvést domů. Ale musela jsem. Měla jsem stále u sebe prášky na uklidnění, protože jsem měla strach z toho, že se zhroutím, když je zrovna u sebe nebudu mít. Když jsem šla domů z práce, měla jsem pocit, že mě nohy neunesou a já umřu někde na cestě. Doma když jsem seděla v křesle měla jsem strach, že nebudu moci vstát a odejít do ložnice, že mě nohy vypoví službu. Sotva jsem si večer lehla dostala jsem strach, že zase neusnu a tak jsem s tím do rána bojovala. Tak to šlo pořád dokola. Prosila jsem boha ať mi radši zláme všechny končetiny, hlavně, aby jsem byla zase po nervové stránce v pořádku. Nechtěla jsem se už dostat do nemocnice a tak jsem se snažila vše zastírat, protože jsem měla strach, že mě budou mít za blázna. Několikrát mi museli doma volat pohotovost, (měla jsem příznaky infarktu), ale vždy mi pak doktoři řekli, že je to od nervů. Měla jsem ale nakonec štěstí, protože po osmdesátém devátém roce se začali objevovat různí léčitelé i v televizi. Tenkrát vysílal jistý biotronik léčivou energii přes televizní obrazovku. Seděla jsem před televizí a čekala jsem co se stane…nic.. Až asi po třech týdnech jsem si uvědomila, že mi vlastně už nic není, že jsem zdravá. Už jsem si pár dnů nevzala jediný prášek, ani jsem si na něj nevzpomněla. Byla jsem šťastná a přísahala jsem si, že už mě nic a nikdo nestáhne zpět. Že mé myšlenky už nikdy nebudou černé. Ne, že by mě žádná černá depresivní myšlenka už nikdy nenapadla, ale nejdůležitější v takové chvíli je nenechat tu myšlenku dokončit. Vůbec se jí nevěnujte, řekněte jí ať táhne jinam, že na ni nemáte čas. Obrazně jí třeba odkopněte (to pomáhá) a hned si vzpomeňte na něco krásného (třeba kytičky) nebo něco legračního, co vás rozesměje. Když se vám špatné myšlenky budou vracet , stále pokračujte stejně odmítavě, nedejte jim šanci. Vy jste někdo a oni jsou nepodstatné chudinky (ty myšlenky). Nebo je nechte projít skrze sebe bez odezvy, prostě na vás nemají žádný vliv, tak ať táhnou pryč a neotravujou, protože vy jste na vyšší úrovni než oni, tak, že na vás nemají. Prodělat můžete i rozvod nebo rozchod s přítelem a myslíte si, že vás tato situace musí srazit na kolena. Ale nemusí. Stačí, když si budete vážit sama sebe a mít se ráda a vše se vám bude najednou zdát lehčí, ne až tak podstatné. Je pravdou, že mnoho lidí nežije hned od začátku se svým osudovým partnerem. Právě on možná čeká na to až si vyřešíte první etapu svého života, aby se mohl někde objevit a prožili jste společně ty nejkrásnější chvíle.

Co je to deprese? Víte co deprese udržuje při životě, co je vyživuje?

JE TO STRACH. Kdo se strachuje ze všeho možného, připravuje si živnou půdu pro deprese. Nakonec má strach ze samotné deprese,která je přepadává a to je to nejhorší. Uvědomila jsem si to a vyhlásila strachu válku a mám už více než dvacet let od depresí klid. VY TO UDĚLEJTE TAKÉ

Držím vám pěsti Líba.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.